Poznejte Stuttgart
VfB Stuttgart – tradice, mládí a červený pruh přes srdce
VfB Stuttgart patří mezi největší a historicky nejúspěšnější kluby německého fotbalu. Pět německých titulů, čtyři vítězství v DFB-Pokalu a dvě evropská finále mu zajišťují významné místo v dějinách Bundesligy. Jeho příběh však není pouze sbírkou trofejí.
Stuttgart je klubem velkých návratů, nečekaných pádů a mimořádných generací mladých hráčů. Dokáže bojovat o mistrovský titul, ale také se ocitnout na hraně sestupu. Právě střídání euforie a zklamání vytvořilo silné pouto mezi klubem, městem a jeho fanoušky.
Jeho nejvýraznějším symbolem je červený pruh přes bílý dres – slavný „Brustring“, který v přeneseném smyslu obepíná také srdce každého fanouška VfB.
Klub s kořeny v roce 1893
Kořeny VfB Stuttgart sahají do roku 1893. Současný klub vznikl v roce 1912 spojením FV Stuttgart 1893 a Kronen-Klubu Cannstatt. V počátcích se jeho členové věnovali nejen fotbalu, ale také ragby a dalším sportům.
Zkratka VfB znamená „Verein für Bewegungsspiele“, tedy klub pohybových her. Přestože má několik sportovních oddílů, fotbal se postupně stal jeho hlavní a nejslavnější součástí.
V roce 1925 se na bílém dresu poprvé objevil charakteristický červený pruh přes hruď. Původně měl především jasně spojit klubové barvy, postupně se však stal jedním z nejznámějších symbolů německého fotbalu. Dnes je tak důležitý, že byl oficiálně zakotven i v klubových stanovách.
Zlatá padesátá léta
První skutečně velká éra VfB přišla po druhé světové válce. Trenér Georg Wurzer vytvořil mužstvo postavené především na hráčích z regionu a dovedl ho mezi nejlepší týmy tehdejšího západního Německa.
V roce 1950 Stuttgart porazil ve finále německého mistrovství Kickers Offenbach a získal svůj první celostátní titul. O dva roky později úspěch zopakoval vítězstvím nad 1. FC Saarbrücken.
Následovaly také triumfy v německém poháru v letech 1954 a 1958. Během necelého desetiletí se tak z VfB stal jeden z nejúspěšnějších německých klubů své doby.
Ústřední postavou této generace byl Robert Schlienz. Po vážné automobilové nehodě v roce 1948 mu musela být amputována část levé paže. Přesto se vrátil k profesionálnímu fotbalu, změnil svou pozici na hřišti a stal se kapitánem i symbolem celého klubu.
Schlienz pomohl Stuttgartu získat oba mistrovské tituly i dvě pohárová vítězství. Jeho příběh dodnes představuje odvahu, věrnost a schopnost překonat zdánlivě nepřekonatelné překážky.
Návrat na vrchol v letech 1984 a 1992
VfB byl v roce 1963 jedním ze zakládajících členů Bundesligy. V sedmdesátých letech však zažil sportovní úpadek a v roce 1975 sestoupil do druhé ligy.
Po návratu mezi elitu začal budovat silnou generaci kolem hráčů, jako byli Karlheinz a Bernd Försterovi, Hermann Ohlicher nebo Hansi Müller. V roce 1984 získal Stuttgart po dvaatřiceti letech další německý titul.
Ještě dramatičtější bylo mistrovství v roce 1992. Před posledním kolem měly Stuttgart, Borussia Dortmund a Eintracht Frankfurt stejný počet bodů. VfB v rozhodujícím utkání prohrával na hřišti Bayeru Leverkusen, ale dokázal výsledek otočit.
Rozhodující gól vstřelil v 86. minutě kapitán Guido Buchwald. Stuttgart vyhrál 2:1 a díky lepšímu skóre se stal německým mistrem. Dodnes jde o jeden z nejnapínavějších závěrů sezony v historii Bundesligy.
Magický trojúhelník
Devadesátá léta jsou spojena také s jednou z nejslavnějších útočných trojic německého fotbalu. Krassimir Balakov, Fredi Bobic a Giovane Élber vytvořili takzvaný „Magisches Dreieck“ – Magický trojúhelník.
Balakov byl kreativním mozkem mužstva, Bobic nebezpečným střelcem a Élber technicky výjimečným útočníkem. Pod vedením Joachima Löwa hrálo VfB atraktivní ofenzivní fotbal a v roce 1997 vyhrálo DFB-Pokal.
Ve finále proti Energie Cottbus vstřelil Élber oba góly Stuttgartu. V následující sezoně se VfB dostalo až do finále Poháru vítězů pohárů, kde podlehlo Chelsea 0:1 po gólu Gianfranca Zoly.
Evropská finále proti Maradonovi a Chelsea
První evropské finále odehrál Stuttgart už v roce 1989. V závěrečném dvojutkání Poháru UEFA narazil na Neapol vedenou Diegem Maradonou.
VfB prohrálo první utkání v Neapoli 1:2. Domácí odveta před zaplněným Neckarstadionem nabídla dramatickou remízu 3:3, takže italský klub zvítězil celkově 5:4.
O devět let později přišlo zmíněné finále Poháru vítězů pohárů proti Chelsea. Ani tentokrát Stuttgart evropskou trofej nezískal. Dvě finálové účasti však ukazují, že VfB dlouhodobě nepatřilo pouze mezi významné německé kluby, ale dokázalo se prosadit také na mezinárodní scéně.
Bizarní vyřazení proti Leedsu
Jedna z nejpodivnějších evropských kapitol přišla krátce po mistrovském titulu v roce 1992. Stuttgart v kvalifikaci nově vzniklé Ligy mistrů porazil Leeds United doma 3:0 a v odvetě prohrál 1:4. Díky tehdejšímu pravidlu venkovních gólů by za normálních okolností postoupil.
VfB však v odvetě nasadilo čtvrtého zahraničního hráče, přestože tehdejší pravidla povolovala pouze tři. UEFA změnila výsledek zápasu na kontumačních 3:0 pro Leeds a nařídila rozhodující utkání na neutrální půdě v Barceloně.
Leeds vyhrál 2:1 a Stuttgart byl vyřazen. Administrativní chyba tak klub připravila o účast v prvním ročníku Ligy mistrů a dodnes patří k nejbizarnějším momentům jeho historie.
Junge Wilde a titul v roce 2007
Na začátku nového tisíciletí začal Stuttgart výrazně sázet na mladé hráče. Tým dostal přezdívku „Junge Wilde“ – Mladí divoši – a v sezoně 2002/03 senzačně skončil druhý v Bundeslize.
V mužstvu se prosazovali Timo Hildebrand, Andreas Hinkel, Kevin Kurányi nebo Alexander Hleb. Na hostování zde působil také mladý Philipp Lahm. Následující účast v Lize mistrů přinesla mimo jiné domácí vítězství nad Manchesterem United.
Další mladá generace dosáhla ještě většího úspěchu. V sezoně 2006/07 se Stuttgart pod vedením Armina Veha rozehrál k nečekanému boji o mistrovský titul. Tým táhli Mario Gómez, Sami Khedira, Thomas Hitzlsperger, Cacau a brankář Timo Hildebrand.
Před posledním kolem mělo VfB osud ve vlastních rukou. Proti Energie Cottbus sice brzy prohrávalo, ale Hitzlsperger vyrovnal a devatenáctiletý Khedira vstřelil hlavou vítězný gól.
Stuttgart získal svůj pátý německý titul a přibližně čtvrt milionu lidí zaplnilo ulice města. O týden později mohl klub dokončit domácí double, ve finále DFB-Pokalu však po prodloužení podlehl Norimberku.
Od sestupů k návratu mezi nejlepší
Po mistrovské sezoně následovalo dlouhé období nestability. Stuttgart několikrát bojoval o záchranu a v roce 2016 poprvé po jednačtyřiceti letech sestoupil z Bundesligy.
Klub se okamžitě vrátil, ale v roce 2019 následoval další sestup. Ani po druhém návratu se situace rychle neuklidnila. V roce 2022 zachránil VfB prvoligovou příslušnost gólem v nastavení posledního kola a o rok později musel porazit Hamburk v baráži.
Příchod trenéra Sebastiana Hoeneße v dubnu 2023 všechno změnil. Mužstvo, které bojovalo o přežití, začalo hrát sebevědomý a intenzivní fotbal. V sezoně 2023/24 získalo klubový rekord 73 bodů, skončilo druhé před Bayernem Mnichov a postoupilo do Ligy mistrů.
Jedním ze symbolů návratu se stal útočník Serhou Guirassy, který během jediné bundesligové sezony nastřílel 28 branek. Výraznými postavami byli také Deniz Undav, Chris Führich, Waldemar Anton nebo Angelo Stiller.
Pohárový triumf v roce 2025
V roce 2025 se VfB po dlouhých osmadvaceti letech dočkalo další velké trofeje. Ve finále DFB-Pokalu porazilo třetiligovou Arminii Bielefeld 4:2.
Stuttgart rozhodl utkání třemi góly během úvodní půlhodiny. Do klubové historie se zapsali Nick Woltemade, Enzo Millot a Deniz Undav. Kapitán Atakan Karazor následně převzal pohár a oslavy se přesunuly z Berlína zpět do Stuttgartu.
V následující sezoně VfB postoupilo do finále znovu – poprvé v historii tak hrálo o německý pohár ve dvou po sobě jdoucích letech. Obhajoba však nevyšla a Stuttgart podlehl Bayernu Mnichov 0:3.
MHP Arena a Cannstatter Kurve
Domovem VfB je MHP Arena v městské části Bad Cannstatt. Stadion stojí na stejném místě od roku 1933, ale během své historie prošel řadou přestaveb a nesl několik různých názvů, například Neckarstadion, Gottlieb-Daimler-Stadion nebo Mercedes-Benz Arena.
Původně měl atletickou dráhu, která byla při rozsáhlé rekonstrukci odstraněna. Díky tomu vznikl moderní fotbalový stadion s tribunami umístěnými blíže k hřišti. Po poslední modernizaci pojme přibližně 60 000 diváků.
Stadion hostil utkání mistrovství světa v letech 1974 a 2006, evropské šampionáty v letech 1988 a 2024 i finále Poháru mistrů evropských zemí v roce 1988.
Srdcem domácí podpory je Cannstatter Kurve. Fanoušci za jednou z branek vytvářejí choreografie, používají obrovské vlajky a vedou zpěv celého stadionu. Když se zaplněná tribuna rozezní, patří atmosféra ve Stuttgartu k nejpůsobivějším v Německu.
Akademie jako součást identity
VfB má jednu z nejuznávanějších mládežnických akademií v Německu. Klub pravidelně vychovává hráče pro Bundesligu i německou reprezentaci a dlouhodobě se nebojí dát mladým fotbalistům příležitost v prvním mužstvu.
Akademií prošli například Sami Khedira, Mario Gómez, Timo Werner, Serge Gnabry, Joshua Kimmich, Timo Hildebrand, Andreas Hinkel nebo Antonio Rüdiger. Ne všichni se prosadili přímo ve Stuttgartu, ale jejich další kariéry potvrzují vysokou úroveň klubové práce s mládeží.
Brankář Timo Hildebrand navíc vytvořil jeden z nejpozoruhodnějších bundesligových rekordů. V letech 2003 až 2004 neinkasoval 884 minut v řadě, což zůstává nejdelší sérií bez obdržené branky v historii soutěže.
Legendy VfB Stuttgart
Vedle Roberta Schlienze patří mezi největší legendy klubu Karl Allgöwer, nejlepší bundesligový střelec VfB, nebo bratři Karlheinz a Bernd Försterovi, opory mistrovského týmu z roku 1984.
Guido Buchwald se stal symbolem titulu z roku 1992 a později také německého triumfu na mistrovství světa. Jürgen Klinsmann zahájil ve Stuttgartu svou cestu mezi nejlepší evropské útočníky a v sezoně 1987/88 se stal nejlepším střelcem Bundesligy.
Výraznou stopu zanechali také Giovane Élber, Fredi Bobic, Krassimir Balakov, Cacau, Mario Gómez, Sami Khedira a Thomas Hitzlsperger. Každý z nich reprezentoval jinou generaci, ale všechny spojoval bílý dres s červeným pruhem.
Rivalita s Karlsruher SC
Největším tradičním rivalem Stuttgartu je Karlsruher SC. Jejich souboje jsou známé jako bádensko-württemberské derby a mají silný historický i regionální význam.
Nejde pouze o fotbal. Rivalita odráží dlouhodobé napětí mezi Württemberskem, jehož centrem je Stuttgart, a Bádenskem, které reprezentuje Karlsruhe. Když se oba kluby potkají, bývá atmosféra velmi emotivní bez ohledu na jejich aktuální postavení.
Regionální charakter mají také zápasy se SC Freiburg. Vzhledem k častějšímu setkávání v Bundeslize se právě Freiburg stal v posledních letech jedním z nejvýraznějších soupeřů VfB.
Specifický náboj mívají rovněž utkání s Bayernem Mnichov. Nejde o klasické městské derby, ale o souboj dvou největších klubů jižního Německa, který má díky historii, důležitým finále a regionální hrdosti zvláštní význam.
Město automobilů, vína a fotbalu
Stuttgart je známý především jako domov automobilek Mercedes-Benz a Porsche. Obě značky mají ve městě působivá muzea, která lze snadno spojit s návštěvou fotbalového utkání.
Město však nabízí také historické centrum, kopcovitou krajinu, rozsáhlé vinice a typickou švábskou kuchyni. Za návštěvu stojí například tradiční Maultaschen, Spätzle nebo místní víno.
Stadion se nachází v Bad Cannstattu poblíž řeky Neckar a slavného festivalového areálu Cannstatter Wasen. V den zápasu se celá oblast zaplní fanoušky v bílé a červené barvě.
Návštěva VfB Stuttgart spojuje velký bundesligový stadion, hlasitou fanouškovskou scénu a klub, jehož historie obsahuje mistrovské tituly, evropská finále, bolestivé sestupy i velkolepé návraty. Právě tato nepředvídatelnost dělá ze Stuttgartu jeden z nejzajímavějších klubů německého fotbalu.
