Poznejte Schalke
FC Schalke 04 – hornický klub, který nikdy nezůstal sám
FC Schalke 04 patří mezi nejslavnější, nejtradičnější a zároveň nejdramatičtější kluby německého fotbalu. Sedmkrát se stal německým mistrem, pětkrát vyhrál DFB-Pokal a v roce 1997 získal Pohár UEFA. Jeho význam však nelze posuzovat pouze podle trofejí.
Schalke vyrostlo v hornickém prostředí Gelsenkirchenu a dodnes si zachovává silnou dělnickou identitu. Fanoušci klubu patří k nejvěrnějším v Německu a dokázali zaplnit stadion během mistrovských sezon, finančních krizí i druholigových zápasů. Historie Schalke je plná slavných hráčů, velkých vítězství, bolestivých zklamání, kontroverzí a neuvěřitelných návratů.
Právě spojení obrovského potenciálu a téměř nepřetržitého dramatu dělá ze Schalke jeden z nejzajímavějších evropských klubů.
Klub založený mladíky z dělnické čtvrti
Schalke vzniklo 4. května 1904 pod názvem Westfalia Schalke. Založila jej skupina mladých chlapců z dělnické čtvrti Schalke v Gelsenkirchenu. Fotbal byl tehdy v Německu stále považován za nový sport a tradiční tělovýchovné organizace jej často odmítaly.
Mladý klub proto zpočátku nemohl vstoupit do oficiálních soutěží. V roce 1912 se spojil s místním gymnastickým spolkem Schalker Turnverein 1877, aby získal potřebné organizační zázemí. Po několika dalších změnách se fotbalisté v roce 1924 znovu osamostatnili a přijali název FC Schalke 04.
Ve stejném období klub změnil původní červenožluté barvy na modrou a bílou. Ty měly připomínat jednoduchost, pracovitost a prostředí místních obyvatel. Schalke začalo rychle získávat fanoušky mezi horníky, dělníky oceláren a jejich rodinami.
Die Knappen
Hráči i fanoušci Schalke dostali přezdívku „Die Knappen“. Výraz označuje hornické učně nebo mladé horníky a odkazuje na průmyslovou historii Gelsenkirchenu.
Mnozí první hráči skutečně pracovali v místních dolech. Na směnu nastupovali pod zemí a po práci společně trénovali. Klub proto nebyl pouze sportovní organizací. Představoval místo, kde se setkávali lidé ze stejného pracovního prostředí a vytvářeli vlastní společenskou komunitu.
Hornická symbolika zůstává součástí Schalke dodnes. Před domácími zápasy zní tradiční hornická píseň „Steigerlied“, hráčský tunel ve Veltins-Areně připomíná důlní chodbu a klub pravidelně zdůrazňuje spojení s historií Porúří.
Schalker Kreisel a revoluce v německém fotbale
Ve dvacátých a třicátých letech vytvořilo Schalke herní styl známý jako „Schalker Kreisel“. Jeho základem byly krátké přihrávky, neustálý pohyb a rychlá výměna pozic. Míč obíhal mezi hráči tak plynule, že hra připomínala otáčející se kolotoč.
V době, kdy mnoho německých týmů spoléhalo na dlouhé nákopy a fyzickou sílu, působil kombinační fotbal Schalke mimořádně moderně. Jeho hlavními představiteli byli Ernst Kuzorra a Fritz Szepan. Oba vyrostli v Gelsenkirchenu, byli příbuzní prostřednictvím sňatku a na hřišti si dokonale rozuměli.
Kuzorra byl nebezpečný útočník a přirozený vůdce. Szepan se pohyboval mezi zálohou a útokem a dokázal řídit tempo celého mužstva. Společně se stali symbolem první zlaté generace Schalke.
Dominance předválečného Německa
Schalke se ve třicátých letech proměnilo v nejsilnější německý klub. Mezi lety 1934 a 1942 získalo šest mistrovských titulů a pravidelně postupovalo do celostátních finále.
První titul vyhrálo v roce 1934 proti 1. FC Nürnberg. Schalke ještě několik minut před koncem prohrávalo, ale dokázalo skóre otočit. Rozhodující gól vstřelil Ernst Kuzorra krátce před závěrečným hvizdem.
V roce 1937 klub získal mistrovský titul i německý pohár a stal se prvním německým týmem, který během jediné sezony vyhrál domácí double. Schalke tehdy představovalo nový druh fotbalu: technický, kolektivní a založený na hráčích pocházejících ze stejného prostředí.
Úspěchy však přišly během nacistické diktatury, která sport využívala k propagandě. Režim si populární dělnický klub přivlastňoval jako symbol německé výkonnosti. Vztah Schalke k této době zůstává složitou kapitolou jeho historie a později se stal předmětem klubového historického výzkumu i veřejné diskuse.
Poslední mistrovský titul z roku 1958
Po druhé světové válce se německý fotbal změnil a Schalke už nedokázalo navázat na svou předchozí dominanci. Přesto zůstávalo významným klubem a v roce 1958 získalo svůj sedmý německý mistrovský titul.
Ve finále porazilo Hamburger SV 3:0. Nikdo tehdy netušil, že na další titul budou fanoušci Schalke čekat desítky let. Všechny klubové mistrovské trofeje pocházejí z období před založením Bundesligy v roce 1963.
Schalke se stalo jedním ze zakládajících členů nové celostátní soutěže, ale místo pravidelného boje o titul často řešilo finanční problémy, proměnlivé výsledky a konflikty uvnitř klubu.
Bundesligový skandál
Jednou z nejtemnějších kapitol německého fotbalu byl bundesligový korupční skandál z roku 1971. Ukázalo se, že hráči několika klubů přijímali peníze za ovlivňování výsledků zápasů.
Do případu byli zapojeni také hráči Schalke, kteří přijali úplatek za porážku s Arminií Bielefeld. Někteří navíc o události nepravdivě vypovídali před soudem. Následovaly zákazy činnosti, pokuty a dlouhodobé poškození pověsti klubu.
Skandál zasáhl mimořádně talentovanou generaci. V týmu působili Klaus Fischer, Stan Libuda, Rolf Rüssmann nebo Klaus Fichtel. Schalke přesto v sezoně 1971/72 skončilo druhé v Bundeslize a získalo DFB-Pokal po vítězství 5:0 nad Kaiserslauternem.
Pro fanoušky šlo o zvláštní období. Jeden z nejlepších týmů klubové historie dokázal předvádět výjimečný fotbal, ale jeho odkaz byl navždy spojen také s korupčním skandálem.
Klaus Fischer a král nůžek
Největší hvězdou této generace byl Klaus Fischer, jeden z nejlepších německých útočníků historie. Proslavil se především góly vstřelenými akrobatickými nůžkami. Jeho zakončení se stalo tak ikonické, že je v Německu dodnes spojováno přímo s jeho jménem.
Fischer dokázal skórovat hlavou, z dálky i z obtížných pozic v pokutovém území. V historické tabulce bundesligových střelců zůstává mezi nejlepšími hráči všech dob.
Za Schalke odehrál více než deset let a stal se symbolem období, ve kterém se klub dokázal přiblížit mistrovskému titulu, ale zároveň si s sebou nesl následky jednoho z největších skandálů německého sportu.
Cesta mezi první a druhou ligou
V osmdesátých letech začalo Schalke pravidelně střídat Bundesligu a druhou nejvyšší soutěž. Klub měl obrovskou fanouškovskou základnu, ale chyběla mu stabilita ve vedení i finance potřebné pro dlouhodobý úspěch.
Ani sestupy však fanoušky neodradily. Stadion zůstával plný a druholigové zápasy Schalke často navštěvovalo více diváků než utkání většiny bundesligových klubů.
Toto období posílilo představu, že Schalke není podporováno pouze kvůli výsledkům. Klub se stal rodinnou a regionální tradicí, která se předává mezi generacemi bez ohledu na soutěžní úroveň.
Eurofighters a Pohár UEFA 1997
Jeden z největších úspěchů klubové historie přišel v sezoně 1996/97. Schalke tehdy nemělo tým plný mezinárodních hvězd. Mužstvo trenéra Huuba Stevense však bylo mimořádně disciplinované, fyzicky silné a psychicky odolné.
Hráči jako Olaf Thon, Jens Lehmann, Marc Wilmots, Mike Büskens, Ingo Anderbrügge, Martin Max nebo Youri Mulder vytvořili tým, který dokázal zvládat těžké evropské zápasy. Fanoušci mu začali říkat „Eurofighters“.
Schalke postupně vyřadilo několik soupeřů a ve finále Poháru UEFA narazilo na favorizovaný Inter Milán. První zápas v Gelsenkirchenu rozhodl jediným gólem Marc Wilmots. Inter v domácí odvetě vyrovnal celkové skóre a o vítězi musel rozhodnout penaltový rozstřel na San Siru.
Brankář Jens Lehmann předvedl důležitý zákrok a rozhodující penaltu proměnil Wilmots. Schalke získalo svou první velkou evropskou trofej. Obraz hráčů slavících v modrých dresech před fanoušky v Miláně se stal jedním z nejvýznamnějších momentů klubové historie.
Meister der Herzen
Žádná událost nevystihuje příběh Schalke lépe než závěr Bundesligy v roce 2001. Před posledním kolem bojoval klub o titul s Bayernem Mnichov.
Schalke porazilo Unterhaching 5:3 a hráči s fanoušky čekali na výsledek zápasu Bayernu v Hamburku. Když televizní obrazovky oznámily konec utkání a vítězství Hamburku 1:0, stadion propukl v mistrovské oslavy.
Zápas však ve skutečnosti ještě neskončil. Bayern dostal v nastaveném čase nepřímý volný kop uvnitř pokutového území a Patrik Andersson vyrovnal. Remíza 1:1 zajistila titul Bayernu.
Schalke tak bylo německým mistrem přibližně čtyři minuty. Hráči i fanoušci zůstali po konečném potvrzení výsledku v naprostém šoku. Klub získal označení „Meister der Herzen“ – mistr srdcí.
Tato přezdívka měla vyjadřovat obdiv k týmu, který přišel o titul mimořádně krutým způsobem. Pro část fanoušků Schalke však představuje spíše bolestivou připomínku trofeje, která byla prakticky na dosah.
Útěchou se stal alespoň DFB-Pokal. Schalke jej získalo v letech 2001 a 2002 a potvrdilo, že patří mezi nejlepší německé týmy své generace.
Veltins-Arena
V roce 2001 se Schalke přestěhovalo z Parkstadionu do moderní Areny AufSchalke, která dnes nese název Veltins-Arena. Pro bundesligové zápasy pojme více než 62 000 diváků.
Stadion má zatahovací střechu, obrovskou centrální obrazovku a hrací plochu, kterou lze vysunout mimo arénu, aby měla tráva lepší podmínky. Technologickou zajímavostí je také několik kilometrů dlouhé potrubí, které rozvádí pivo do stánků po celém stadionu.
Přestože jde o moderní multifunkční arénu, její design připomíná hornickou minulost klubu. Hráčský tunel vypadá jako důlní chodba a před utkáním stadionem zní Steigerlied.
Veltins-Arena je známá hlasitou akustikou. Zavřená střecha může hluk ještě zesílit a vytvořit prostředí, ve kterém se zvuk od tribun vrací přímo na hrací plochu.
Liga mistrů 2011
Další velké evropské dobrodružství přišlo v sezoně 2010/11. Schalke v Lize mistrů nejprve vyhrálo svou základní skupinu a následně vyřadilo Valencii.
Ve čtvrtfinále čekal obhájce trofeje Inter Milán. Schalke na San Siru předvedlo jeden z nejslavnějších výkonů své historie a zvítězilo 5:2. Výsledek šokoval evropský fotbal a prakticky rozhodl celý dvojzápas.
Tým s Manuelem Neuerem, Raúlem, Jeffersonem Farfánem, Benediktem Höwedesem a Klaasem-Janem Huntelaarem postoupil až do semifinále, kde nestačil na Manchester United.
Ve stejné sezoně Schalke získalo svůj pátý DFB-Pokal. Ve finále porazilo Duisburg 5:0. Přestože ligový ročník nebyl vydařený, pohárová tažení vytvořila jedno z nejúspěšnějších období moderní historie klubu.
Od druhého místa k prudkému pádu
V sezoně 2017/18 skončilo Schalke pod vedením mladého trenéra Domenica Tedesca druhé v Bundeslize. Zdálo se, že se klub znovu přibližuje pravidelnému boji o nejvyšší příčky.
Následující vývoj byl však zcela opačný. Špatná sportovní rozhodnutí, časté změny trenérů, nevýhodné přestupy a rostoucí finanční problémy postupně oslabily mužstvo. Klub navíc přišel bez odpovídající finanční náhrady o několik hodnotných hráčů.
Sportovní krize vyvrcholila dlouhou sérií bundesligových zápasů bez vítězství. V roce 2021 Schalke sestoupilo do druhé ligy. Fanoušci sice sledovali jeden z nejslabších týmů v historii klubu, ale Veltins-Arena zůstávala symbolem jeho obrovského potenciálu.
Schalke se dokázalo okamžitě vrátit do Bundesligy, když v roce 2022 vyhrálo druhou ligu. O rok později však znovu sestoupilo. Klub se tím dostal do dalšího období sportovní a finanční nejistoty.
Příběh Schalke ale ukazuje, že sestup neznamená konec jeho významu. Jen málokterý druholigový klub dokáže pravidelně vyprodat stadion s více než šedesáti tisíci místy a udržet pozornost celé fotbalové země.
Revierderby s Borussií Dortmund
Největším zápasem sezony je pro Schalke Revierderby proti Borussii Dortmund. Oba kluby pocházejí z průmyslového Porúří a jejich stadiony leží jen několik desítek kilometrů od sebe.
Rivalita se týká fotbalu, regionální prestiže i rodinné identity. V jedné domácnosti mohou žít fanoušci obou klubů a výsledek derby se v Porúří připomíná ještě dlouho po skončení zápasu.
Jedna z nejpodivnějších událostí nastala v roce 1969. Po vběhnutí fanoušků na hřiště v Dortmundu nasadatelé použili policejní psy a dva hráči Schalke byli pokousáni. Při následujícím derby nechalo Schalke před zápasem symbolicky projít kolem hřiště lvy.
Mnohem bolestivější bylo derby v roce 2007. Schalke bojovalo o bundesligový titul, ale Dortmund jej v předposledním kole porazil 2:0 a výrazně přispěl k tomu, že mistrem se stal Stuttgart.
V roce 2017 naopak Schalke vytvořilo jeden z největších návratů v historii derby. Dortmund vedl po 25 minutách už 4:0, ale hosté ve druhém poločase vyrovnali na 4:4. Definitivně tím potvrdili, že v Revierderby není rozhodnuto prakticky nikdy.
Přátelství s Norimberkem
Zvláštním prvkem fanouškovské kultury Schalke je dlouholeté přátelství s 1. FC Nürnberg. Příznivci obou klubů se navštěvují, vytvářejí společné choreografie a před vzájemnými zápasy často slaví místo obvyklého nepřátelství.
Oba kluby spojuje dlouhá historie, tradiční fanouškovská základna a zkušenost s velkými úspěchy i bolestivými pády. Modrobílé a červenočerné barvy se proto při jejich zápasech často objevují vedle sebe.
V evropském fotbale, kde jsou vztahy mezi fanoušky většinou založené na rivalitě, představuje přátelství Schalke a Norimberku neobvyklou a výraznou tradici.
Knappenschmiede
Jednou z největších předností Schalke je jeho akademie známá jako Knappenschmiede – hornická kovárna. Patří mezi nejúspěšnější mládežnické systémy v Německu.
Z akademie vyšel Manuel Neuer, který se stal kapitánem Schalke a později jedním z nejlepších brankářů fotbalové historie. Mezi další odchovance patří Mesut Özil, Benedikt Höwedes, Julian Draxler, Leroy Sané, Joel Matip, Sead Kolašinac a Max Meyer.
Höwedes se stal kapitánem prvního týmu a v roce 2014 odehrál všechny zápasy vítězného německého týmu na mistrovství světa. Draxler se prosadil v Bundeslize už jako teenager a Sané později získával trofeje v Anglii i Německu.
Akademie dokonale odpovídá identitě Schalke. Klub možná nemůže pokaždé nakupovat nejdražší hráče, ale dokáže vychovávat fotbalisty spojené s regionem a dát mladým talentům příležitost před zaplněným stadionem.
Největší legendy Schalke
Ernst Kuzorra a Fritz Szepan zůstávají základními postavami klubové historie. Byli tvářemi Schalker Kreiselu a mužstva, které dominovalo německému fotbalu před druhou světovou válkou.
Klaus Fischer se stal symbolem akrobatického zakončení a jedním z nejlepších bundesligových střelců. Stan Libuda byl technicky výjimečné křídlo, jehož styl připomínal Stanleyho Matthewse.
Pozdější generace reprezentovali Olaf Thon, Ingo Anderbrügge, Jens Lehmann, Marc Wilmots, Mike Büskens, Youri Mulder a Thomas Linke. Právě tito hráči vytvořili legendární tým Eurofighters.
Na přelomu tisíciletí se mezi oblíbence zařadili Ebbe Sand, Gerald Asamoah, Tomasz Wałdoch a Marcelo Bordon. Moderní období reprezentovali Manuel Neuer, Benedikt Höwedes, Jefferson Farfán, Klaas-Jan Huntelaar a Julian Draxler.
Zvláštní místo má Raúl. Legenda Realu Madrid strávila na Schalke pouze dvě sezony, ale svým přístupem, góly a respektem ke klubu si vytvořila mimořádný vztah s fanoušky. Při jeho odchodu Schalke symbolicky oznámilo, že číslo 7 nebude po určitou dobu používat.
Tradice, chaos a kontroverze
Schalke je tradičně velmi demokratickým a emotivním klubem, což může být jeho silnou stránkou i překážkou. Členové a fanoušci mají vysoká očekávání a každé rozhodnutí vedení je podrobně sledováno.
Klub opakovaně měnil trenéry, sportovní ředitele i dlouhodobou strategii. Krátkodobá snaha dostat se zpět mezi německou elitu někdy vedla k riskantním finančním rozhodnutím. Pokud se nedostavily výsledky, následovala další změna a ještě větší tlak.
Kontroverze vyvolalo také dlouholeté obchodní spojení s ruskou společností Gazprom. Po ruském útoku na Ukrajinu v roce 2022 Schalke partnerství ukončilo. Pro finančně oslabený klub to znamenalo ztrátu významného sponzora, ale pokračování spolupráce již nebylo společensky přijatelné.
Historie Schalke tak není jednoduchým příběhem hrdého dělnického klubu. Je také příběhem střetu tradice, obrovských očekávání, obchodních zájmů a složitého řízení jedné z největších fanouškovských institucí v Německu.
Blau und Weiß
Klubová píseň „Blau und Weiß, wie lieb ich dich“ patří k nejznámějším melodiím německého fotbalu. Modrá a bílá nejsou pro fanoušky pouze klubovými barvami. Představují regionální identitu, rodinnou tradici a spojení s generacemi, které pracovaly v dolech a továrnách Porúří.
Fanoušci často používají výraz „Auf Schalke“ místo běžného „bei Schalke“. Klub pro ně není jen organizace, ale určité místo a stav mysli.
Schalke má příznivce po celém Německu, přestože dlouho nezískalo mistrovský titul a opakovaně sestoupilo. Jeho popularita ukazuje, že úspěch není jediným způsobem, jak vytvořit velký klub. Stejně důležité mohou být historie, utrpení, věrnost a pocit společné sounáležitosti.
Jaký je zápas Schalke 04?
Návštěva zápasu Schalke nabízí jeden z nejsilnějších fanouškovských zážitků v Německu. Okolí stadionu se dlouho před výkopem zaplní modrobílými dresy, šálami a vlajkami. Fanoušci přicházejí z celého Porúří i vzdálenějších částí země.
Před zápasem zní hornické Steigerlied a stadion se postupně zapojuje do klubových chorálů. Díky uzavřenému tvaru arény a strmým tribunám působí atmosféra velmi intenzivně i během druholigových utkání.
Největší zážitek samozřejmě nabízí Revierderby, důležitý pohárový zápas nebo utkání rozhodující o postupu. Schalke však dokáže vytvořit mimořádnou atmosféru i při běžném ligovém programu. Více než šedesát tisíc lidí nepřichází pouze sledovat fotbal. Přichází potvrdit svou příslušnost ke klubu.
Výlet lze spojit s poznáváním průmyslové historie Porúří. V okolních městech se nacházejí bývalé doly, ocelárny a technické památky, které pomáhají pochopit prostředí, ze kterého Schalke vyrostlo.
FC Schalke 04 je klub velkých protikladů. Patří mezi nejúspěšnější týmy historického německého fotbalu, ale bundesligový titul nikdy nezískal. Má jeden z největších stadionů v zemi, přesto prošel vážnými finančními krizemi a sestupy. Dokáže přivést světové hvězdy a současně ztratit své nejlepší odchovance.
Jedna věc však zůstává stabilní: jeho fanoušci. Schalke může vyhrávat evropské poháry nebo bojovat ve druhé lize, ale modrobílá komunita zůstává. Právě proto není Schalke pouze fotbalovým klubem. Je jedním z nejvýraznějších příkladů toho, jak hluboce může být tým propojený se svým městem, regionem a lidmi.
