Poznejte Crystal Palace
Crystal Palace FC – jižní Londýn, orlí hrdost a příběh velkých návratů
Některé kluby si vás získají vitrínou plnou pohárů. Crystal Palace si vás získá tím, co se děje kolem hřiště. Červenomodrými tribunami, hlasem Holmesdale Road a pocitem, že místní lidé svému klubu patří stejně jako on jim. Na jihu Londýna není fotbal jen víkendovou zábavou. Je součástí sousedství, rodinných vzpomínek i místní hrdosti.
Palace poznal bolestivé sestupy, finanční nejistotu i okamžiky, kdy slavnější soupeři odcházeli s prázdnou. A dlouhé čekání na velký triumf nakonec vystřídala kapitola, kterou by si ještě nedávno troufl napsat málokterý fanoušek.
Jméno po paláci ze skla
Název Crystal Palace odkazuje na monumentální skleněnou stavbu původně postavenou pro londýnskou světovou výstavu roku 1851 a později přemístěnou do jižního Londýna. Právě s jejím areálem se pojí fotbalové kořeny klubu.
Profesionální Crystal Palace vznikl v roce 1905. Samotný klub dnes na základě historického výzkumu odvozuje svůj původ od amatérského týmu založeného už v roce 1861. Otázka návaznosti mezi oběma celky je předmětem historické debaty, ale jedno je jisté: zdejší fotbalový příběh sahá hluboko do viktoriánské Anglie.
Jak se ze sklářů stali orli
Palace nebyl vždy červenomodrý a jeho hráčům se neříkalo Eagles. Starší přezdívka Glaziers, tedy skláři, připomínala původní Křišťálový palác.
Zásadní proměnu přinesl v roce 1973 výrazný trenér Malcolm Allison. Klub přijal orla jako hlavní symbol, přezdívku Eagles a červenomodrou podobu dresů, která se stala základem jeho dnešní identity. Allisonova éra nebyla jen příběhem vítězství, ale její vizuální dědictví přežilo celé generace. Orel nad míčem dnes patří k nejlépe rozpoznatelným znakům anglického fotbalu.
Wright, Bright a tým, který se nebál favoritů
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vybudoval Steve Coppell mužstvo, které dokázalo Palace dostat mezi anglickou špičku. Jeho nejslavnější zbraní byla útočná dvojice Ian Wright a Mark Bright. Ještě než se Wright stal ikonou Arsenalu, psal velkou část svého příběhu právě v jižním Londýně.
V sezoně 1990/91 skončil Palace třetí v nejvyšší anglické soutěži. Ve stejném ročníku porazil Everton 4:1 po prodloužení ve finále Full Members’ Cupu, tehdy známého jako Zenith Data Systems Cup. Byla to generace, která ukázala, že odvážný a dobře poskládaný Palace nemusí pouze překvapovat. Může soupeřit s nejlepšími.
Od devíti inkasovaných gólů do finále FA Cupu
Jednu z nejpozoruhodnějších odvet klubové historie napsal rok 1990. Palace v průběhu stejné sezony prohrál na Anfieldu s Liverpoolem 0:9. Když se oba týmy potkaly v semifinále FA Cupu, málokdo čekal opačný příběh.
Jenže ve Villa Parku zvítězil Palace 4:3 po prodloužení. Rozhodující gól vstřelil Alan Pardew a outsider postoupil do finále. Tam následovala dramatická remíza 3:3 s Manchesterem United, než opakovaný zápas přinesl porážku 0:1. Pohár zůstal nedosažený, ale tehdejší tým získal v klubové paměti trvalé místo.
Brighton: rivalita, kterou nevysvětlí mapa
Největším rivalem Crystal Palace není nejbližší londýnský soused, ale Brighton & Hove Albion. Pro někoho překvapení, pro místní jeden z nejdůležitějších zápasů sezony.
Nevraživost výrazně zesílila v sedmdesátých letech, kdy proti sobě stáli trenéři Terry Venables a Alan Mullery. V sezoně 1976/77 se kluby utkaly hned pětkrát a napětí přiživily i sporné momenty pohárových zápasů. Zrodilo se soupeření, kterému se často říká M23 derby. Není založené na společné ulici nebo stadionu za rohem, ale na dlouhé paměti, uražené hrdosti a vzájemné touze mít navrch.
Rok 2010: když šlo o mnohem víc než výsledky
Palace si prošel i obdobím, kdy fanoušci neřešili evropské poháry, ale samotnou budoucnost klubu. V roce 2010 se ocitl v nucené správě a sportovní nejistotu doprovázela existenční krize.
Poslední ligové kolo přineslo přímý souboj o záchranu na hřišti Sheffieldu Wednesday. Remíza 2:2 udržela Palace v Championship. Následné převzetí skupinou CPFC 2010 v čele se Stevem Parishem pomohlo otevřít novou kapitolu. Právě proto mají pozdější úspěchy pro zdejší fanoušky takovou váhu. Pamatují si dobu, kdy nebylo samozřejmé vůbec mít komu fandit.
Wilfried Zaha a cesta zpátky nahoru
Pokud má novodobý Palace hráčskou tvář, je jí Wilfried Zaha. Jeho odvaha v soubojích jeden na jednoho, rychlé změny směru a schopnost zvednout tribuny ze sedadel z něj udělaly symbol klubu.
Nezapomenutelný zůstává především rok 2013. Zaha dvěma góly rozhodl odvetu semifinále play-off proti Brightonu. Ve Wembley pak Palace porazil Watford 1:0 po prodloužení díky penaltě zkušeného Kevina Phillipse a vrátil se do Premier League. Postup přes největšího rivala dodal celému příběhu příchuť, kterou by obyčejná ligová výhra nikdy neměla.
Selhurst umí převrátit zdánlivě hotový zápas
V květnu 2014 vedl Liverpool na Selhurst Parku 3:0 a zápas vypadal rozhodnutý. Pak snížil Damien Delaney a Dwight Gayle přidal dva góly. Výsledná remíza 3:3 zasadila Liverpoolu citelnou ránu v boji o titul.
Pro Palace to byla další připomínka, že domácí zápas nekončí ve chvíli, kdy si favorit myslí, že má splněno. Právě podobné večery vysvětlují pověst Selhurst Parku lépe než jakékoli reklamní heslo.
Wembley: od bolesti k vítězství
V roce 2016 byl Palace znovu blízko FA Cupu. Jason Puncheon jej ve finále poslal do vedení proti Manchesteru United, jenže soupeř vyrovnal a Jesse Lingard v prodloužení rozhodl o porážce 1:2.
Dne 17. května 2025 už měl příběh jiný konec. Tým vedený Oliverem Glasnerem porazil Manchester City 1:0 a získal první FA Cup v klubové historii. Eberechi Eze proměnil přihrávku Daniela Muñoze a Dean Henderson mimo jiné chytil penaltu Omara Marmoushe. Tentokrát závěrečný hvizd nepřinesl další „skoro“. Přinesl pohár.
Z Wembley až k evropské trofeji
V srpnu 2025 přidal Palace Community Shield. Po remíze 2:2 s Liverpoolem uspěl v penaltovém rozstřelu 3:2 a rozhodující pokus proměnil Justin Devenny.
Další historický večer přišel v květnu 2026 v Lipsku. Ve finále Konferenční ligy porazil Palace Rayo Vallecano 1:0 díky gólu Jeana-Philippa Matety a získal svou první velkou evropskou trofej. Klub, jehož příznivci ještě v roce 2010 prožívali strach o budoucnost, najednou slavil vítězství na evropské scéně.
Evropský sen i spor mimo hřiště
Cesta do Evropy přitom nebyla jednoduchá. Po triumfu v FA Cupu měl Palace sportovně vybojované místo v Evropské lize, ale pro sezonu 2025/26 byl přeřazen do Konferenční ligy kvůli pravidlům UEFA o vlastnickém propojení klubů. Případ se týkal vazeb mezi Palace a Olympiquem Lyon a následné odvolání k mezinárodní sportovní arbitráži neuspělo.
Pro fanoušky šlo o hořký střet úspěchu na hřišti s pravidly moderního fotbalového byznysu. O to výraznější pointu nakonec dostala samotná evropská cesta.
Selhurst Park: fotbal uprostřed sousedství
Domovem Palace je od roku 1924 Selhurst Park. Stadion zasazený do obytné čtvrti si zachovává pocit místa, které patří místním lidem. K jeho charakteru patří blízkost tribun i výrazná fanouškovská kultura.
Srdcem podpory je Holmesdale Road, kde působí skupina Holmesdale Fanatics, známá zpěvem, vlajkami a rozsáhlými choreografiemi vytvářenými samotnými příznivci. Právě tady pochopíte, proč může být návštěva Palace stejně silným zážitkem jako zápas klubu s mnohem slavnějším jménem.
Zažijte červenomodrý Londýn
Výlet na Crystal Palace nabízí jinou tvář fotbalového Londýna. Místní ulice, předzápasové napětí a stadion, kde se vztah ke klubu dědí z generace na generaci.
Přijeďte poznat tým, který se naučil přežít těžké časy, postavit se favoritům a proměnit dlouhé čekání ve skutečné oslavy. Na Selhurst Parku nejde jen o to, koho Palace porazí. Jde i o to, co pro zdejší lidi znamená, že u toho mohou být.
